Žijeme v době, která obdivuje mládí, krásné ženy, mladé svalnaté muže. Koukají na nás ze všech možných časopisů, reklamních letáků, novin. Přiznejme si, že nás vždy nějakým způsobem ovlivní obrázek žen, co jsou krásné, upravené, stylově oblečené, plavé vlasy, pěstěné nehty. „Ach, proč nejsem jako to usměvavá žena na titulní straně Elle? Musím začít něco dělat, vždyť se nemůžu podívat už ani sama na sebe do zrcadla!“
A je tu úzkost a strach při pomyšlení na stáří.
Každá se chceme dožít co nejdelšího věku, ale žádná nechceme být stará. A tak začneme zkoušek všechno možné abychom zůstaly mladé. Každoroční oslavy narozenin nám však nekompromisně ukazují, že jsme stále starší. Začneme zkoušet všemožné elixíry a zaručené anti-age krémy, jen abychom zůstaly dlouho mladé, krásné a přitažlivé ženy.
A co teprve když začneme řešit to strašné slovo přechod neboli menopauza!
V těchto dnech skloňuji toto slovo téměř ve všech pádech a křičím: “ Přechode, ty už jsi tady? Jak je to možné? Vždyť já se cítím pořád na dvacet?“
A začala jsem být nepřátelsky naladěná na změny života.
Stále jsem si říkala, no a co, to přece k životu patří, přijde přechodová fáze, nějak to přežiju, jde se dál. Jenže – kdo jiný, než moje tělo mi jasně ukázalo, že hraju divadlo sama před sebou. Krvácím již třetí týden, a to velmi silně. Bráním se, nechci k doktorům, piju různé kombinace šťáv na zastavení krvácení. Jak jinak, když tak fandím živé stravě,že? 🙂Jenže krvácení nepolevuje, je stále silnější a silnější. Běžím na pohotovost, dostanu hormonální léky na zastavení. Jenže, příroda je příroda, a já stále hormony odmítám. Bráním se a jdu si svou cestou. Příroda je mocná a pomůže mi. Musí!
Nemusí.
Když nechci slyšet, co mi tělo vše říká, nepřichází na pomoc ani příroda, žádné šťávy nepomáhají. A musela jsem si chtě nechtě položit otázku:
„Umím vlastně přijmout úlohu přechodu?“
Jsem bojovník. A proto jsem chtěla vyzrát i nad poselstvím života. Nepovedlo se. Prohrávám tento boj. Čeká mě narkóza a kyretáž.
Přesto to necítím jako prohru, ale jako krásnou pokoru k životu. K životu ženy, která se rodí, roste v ženu, je plodná a nyní přechází na vyšší duchovní úroveň. Odchází žena, která se prala se životem, která plakala, smála se, prožívala různé propady a skoky ze dna, která se do krve hádala o své místo v partnerství, která se učila.
Přichází žena, která přijímá své vrásky, které ukazují stopy po prožitých událostech. Vějířky smíchu kolem očí mi připomínají můj veselý přístup ke všemu, co jsem s humorem zvládala.
„Jsou nějaké roviny, na které bych ráda přešla a netroufám si?“
„Kde bych nyní mohla být plodná v přeneseném slova smyslu?“
„Jakou přítěž mám odhodit, do jakého úkolu se mám pustit?“
„Jaké cesty uvolnění se mi otevřou?“
„Uskutečnila jsem nebo zmeškala své životní cíle?“
„Mám nyní dokončit to, proč jsem sem přišla?“
Zkrátka – jedna žena odchází, druhá přichází a já miluji život!
Jednou jsem někde četla, jak na jedné fakultě v USA přišli na to, že o způsobu, jakým bude probíhat stárnutí nerozhodují geny, ale to, jak si každý nastaví svou hranici stárnutí. Je to naše mysl, která kontroluje, jak a kdy začneme stárnout. Pokud tedy někdo považuje 35 let za střední věk, toto přesvědčení ve vašem těle vyvolá biologické změny, které začnou urychlovat proces stárnutí. Každá z nás si tedy určí, kde je hranice stárnutí.
Já mám v hlavě už několik let myšlenku, že tu budu do 120 let a že budu stále aktivní. A taky jsem slíbila svým dětem, že s nimi v 94 letech sjedu černou sjezdovku. Pravda, nebylo řečeno zda na lyžích či na vozíku nebo třeba v…. doplňte sami, ale to už je černý humor. 🙂 Ale já pevně věřím, že to bude aspoň na saních či na bobech. 🙂
